O knize: 1975 / Arcibiskup Donat se s nimi setkal v kapitulní síni. Střídavě líbali nataženou ruku svatého otce, naplněni vědomím vlastní důležitosti, neboť byli také povoláni do koncilu - všelijakí odborníci ve svém oboru a důvěrníci, a nejen občas neomylní duchovní. Už jen to, že oproti zvyklostem nebyli pozváni, aby usedli k vysokému stolu, aby se pak uctivě postavili u slavnostního vchodu Jeho Svatosti a přijali jeho požehnání, ale že arcibiskup každého zvlášť pozdravil, svědčilo o vážnosti. a obchodní podstatou nadcházejícího zastupitelstva, kde se slavnost nemohla konat. Arcibiskup Donatus totiž při řešení zvláště obtížných otázek ztratil smysl pro vysoké stoupání a sestoupil na úroveň světské marnivosti, kde se mysl hrající jako krtek někdy mohla ukázat být ještě užitečnější než jiskřící v nebesích. A arcibiskup to dal shromážděným velkoryse najevo, což přijali s vděčností a pokorou.